Zelený symbol Vánoc – jmelí

Kdo by je neznal? Jmelí bílé (Viscum album) dnes patří k neodmyslitelným symbolům Vánoc. Jmelí bylo odpradávna opředeno pověstmi, obdařeno kouzelnou mocí a uctíváno jako posvátná rostlina. V minulosti jmelí vzbuzovalo údiv a úctu tím, že se objevovalo neznámo odkud v korunách stromů a ani v zimě neztrácelo zelené listy.

Kde jmelí najdeme? Roste roztroušeně jako poloparazit na listnatých stromech, jedlích i borovicích. Jmelí se širokými listy roste na lípách a dalších listnáčích, jedná se o poddruh jmelí bílé pravé (Viscum album subsp. album). Úzkolisté jmelí roste na jedlích, jedná se o poddruh jmelí bílé jedlové (Viscum album subsp. abietis) a tento poddruh je uveden v Červeném seznamu rostlin ČR v kategorii ohrožené taxony.

Keříky jmelí jsou velmi křehké, proto musí být se stromů sundávány opatrně.

Začátkem března rozkvétá jmelí drobnými zelenavě žlutými kvítky. V prosinci se objevují plody – bělavé bobule připomínající perly. Obsahují velmi lepkavou dužninu s jediným semenem. Lepkavá semena roznášejí ptáci zobáky nebo nestrávená trusem. Semeno na jaře vyklíčí, kořínek se zavrtá do štěrbiny v kůře a rostlinka pomalu roste. Jmelí vlastně zakoření do větve cizího stromu a odnímá z nich vodu s rozpuštěnými minerálními látkami. Každoročně vyroste na jmelí jediná konečná vidlice s párem listů. Snadno se podle jejich počtu určí věk celého keříku. Na starých stromech bývá někdy jmelí až padesátileté.

Bělavé bobule jmelí připomínají perly

Jmelí je však zároveň velmi významnou léčivou bylinou. Jako lék příznivě ovlivňuje krevní oběh a roztaživost cév, snižuje krevní tlak a uklidňuje křeče nervového původu.

„Kdo se pod jmelím políbí, druhému se zaslíbí,“ tvrdí přísloví z Moravy. Za každý polibek se utrhne jedna bílá bobulka. Poslední se nechá až do příštích Vánoc. To má být zárukou, že z domu neodejde láska.

Větvička jmelí většinou u nikoho doma o Vánocích nechybí. Čím více bude na jmelí bílých bobulek připomínajících perly, tím více štěstí vás v novém roce čeká! Má prý moc zahrnout dobrem všechny, kdo pod ní projdou.

A pamatujte, pravé štěstí přinese pouze zelené jmelí, které dostaneme zdarma. Štěstí si totiž nelze koupit.

Betlémy a mechorosty

K předvánočnímu času neodmyslitelně patří betlémy.

Důležitou a nedílnou součástí betlémů je i mech. Historické prameny uvádějí, že už od léta si betlémáři (tedy profesionální výrobci a stavitelé betlémů) nosili z lesa mech, do kterého potom své figurky stavěli i zapichovali. Zelená barva mechu nahrazovala trávníky, proto se objevuje podél cestiček nebo na pastvinách, loukách, tedy všude tam, kde se s ním můžeme setkat i v přírodě.

A které druhy mechů v betlémech můžeme nejčastěji potkat? Je to bělomech sivý (Leucobryum glaucum). V ČR široce rozšířený druh po celém území, vyhýbá se pouze vápnitému podloží a neroste v nejvyšších polohách. Je velmi dekorativní, vytváří kompaktní polštáře, které se ani po vyschnutí nerozpadají a také si zachovají krásnou šedozelenou barvu. Dalším hojným druhem, který můžeme vidět i na malých betlémech, které jsou v prodeji, je mech rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme). Je to náš nejhojnější lesní mech, který vytváří rozsáhlé koberce jak na lesní půdě, tak i na povrchu skal nebo na pařezech či ležících kmenech stromů. Ve velkých betlémech je k vidění i další velmi hojný lesní druh ploník ztenčený (Polytrichum formosum), který vytváří velké, ale rozvolněnější polštáře, které se snáz než u bělomechu rozpadají. Všechny druhy rostou běžně i v lesích na Valašsku.

V prodeji jsou běžně malé betlémy doplněné nejčastěji mechem rokytem cypřišovitým (Hypnum cupressiforme)

 

rokyt cypřišovitý (Hypnum cupressiforme)
bělomech sivý (Leucobryum glaucum)
ploník ztenčený (Polytrichastrum formosum)

Iniciativa Spojená Bečva

Řeka Bečva je poslední šterkonosnou řekou v České republice. Jedinečný souvislý tok má být přerušen přehradou Skalička u Teplic nad Bečvou. Rosička z. s. se připojila ke snaze změnit plánovanou výstavbu přehrady na variantu suchého poldru, který je mnohem šetrnějším řešením. Více na stránkách iniciativy Spojená Bečva www.spojenabecva.cz

Kaštany

Jedlý kaštan se u nás často zaměňuje s plodem známějšího jírovce maďalu. Ve skutečnosti se jedná o dva zcela odlišné stromy. Zatímco jírovec maďal (kaštan koňský) patří do čeledi jírovcovité, tak kaštanovník jedlý patří do čeledi bukovité. Je tedy příbuzný našim bukům a dubům a proto se také jako podnože pro jeho roubování používaly buky i duby.

Domovem kaštanovníků jedlých (Castanea sativa) je oblast Blízkého Východu.  Do Evropy se kaštanovníky dostaly pravděpodobně díky starým Římanům a jejich válečným výpravám, které Římané podnikali. Není zcela jasné, jak se kaštanovníky dostaly k nám. Možná první sazenice přivezli již římští vojáci, možná se ale na Moravu dostaly až s vpády tureckých vojsk a z Moravy se šířily dále na západ. Jisté je, že tato dřevina se u nás vyskytuje již po staletí a můžeme s jistotou říci, že u nás může růst i přes poměrně mrazivou zimu a každoročně tak přinášet úrodu kvalitních kaštanů.

Kaštanovníky rostou převážně v zámeckých parcích a v zahradách. Stále je bohužel zakořeněn názor, že  kaštanovník je jižní teplomilný strom, který nepřežije naši zimu.

Naštěstí zájem o tento strom v polsední době stoupá a nové výsadby kaštanovníku jedlého najdeme v soukromých zahradách, ale i v ulicích a v parcích, např. ve Valašském Meziříčí.

kaštanovník jedlý (Castanea sativa)

To nejlepší z kaštanů se skrývá pod jejich tvrdou hnědou slupkou. Příprava je jednoduchá, kaštany umyjeme, nařízneme ostrým nožem a dáme vařit na dvacet minut do hrnce zakrytého poklicí. Potom je necháme ještě asi pět minut stát v horké vodě. Ještě teplé kaštany zbavíme hnědé slupky a oloupané dáme do trouby, kde je pečeme při teplotě asi 200 stupňů až do změknutí. Při pečení nesmí zčernat a musí si zachovat typickou tmavohnědou barvu. Syrové plody jsou totiž nepříjemně trpké, teprve tepelně upravené kaštany můžeme dále využít v kuchyni či j jen tak teplé sníst.

Horké, pečené kaštany – to je pochoutka chladných zimních dnů a kdo je miluje, ten si je na vánočním trhu nenechá ujít.

Svinec bez rozhledny

Dne 14.9.2016 zrušila Rada města Nový Jičín na své 34. schůzi záměr o výstavbě vyhlídky na Svinci, na základě vyhodnocení ankety.

Následně po rozhodnutí Rady města o zrušení záměru provést stavbu vyhlídky na Svinci stáhlo Město Nový Jičín dne 15. 9. 2016 u Krajského úřadu Moravskoslezského kraje dvě podané žádosti: 1) o povolení výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a 2) o povolení výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích. Tyto výjimky Město Nový Jičín totiž požadovalo pro realizaci záměru „Vyhlídka Svinec“, protože chtělo stavět v přírodní rezervaci, kde je ze zákona zakázáno povolovat a umisťovat nové stavby.

V řízení o výjimkách byly spolkem Rosička předloženy argumenty proti plánované stavbě a to především z důvodů citelného zásahu do přírodní rezervace a tam žijících či rostoucích vzácných živočichů a rostlin. Posláním přírodní rezervace Svinec je zabezpečení ochrany floristicky bohatých květnatých luk, pastvin a lesních ekosystémů s výskytem silně ohrožených a ohrožených druhů rostlin a živočichů.

Protože město Nový Jičín jako žadatel o výjimky vzalo své žádosti zpět, Krajský úřad Moravskoslezského kraje dne 4. 10. 2016 zastavil obě řízení. Tím i po formální stránce město Nový Jičín ukončilo své snahy o stavbu vyhlídky na Svinci.

Výsledkem aktivního přístupu veřejnosti je, že v současné době město Nový Jičín upustilo od záměru stavby vyhlídky na Svinci.

Děkujeme všem, kterým nebyl osud Svince lhostejný a vyjádřili svůj názor ať již v anketě, peticích nebo přímo představitelům města Nový Jičín.

Rosička z. s.

svinec-pohled-bez

Jak přežijí zimu naše masožravky

Co dělají rostliny, které se nemůžou pohybovat a musí přečkat celou zimu na stejném místě? Některé rostliny přežijí zimu v podobě semen, jiné mají ukrytou hlízu nebo oddenek v teple pod zemí. Některé na to jdou ještě jinak. Zajímavý způsob se vyvinul u masožravých rostlin rosnatek.

Při slově masožravá rostlina se každému hned vybaví slavný film: Adéla ještě nevečeřela, kde obrovský masožravý květ požírá nebohé návštěvníky. Filmové zpracování je poutavé, ale skutečnost je trochu jiná. Masožravé rostliny jsou drobné a hodně vzácné a svoji kořist – malý hmyz velikosti komára – lapají přeměněnými listy.

Na Valašsku roste v současnosti přirozeně z masožravých rostlin pouze rosnatka okrouhlolistá. Přežila na několika rašeliništích v okolí Prostřední a Horní Bečvy. A jak přežívá zimu? Vytvoří si přezimovací pupen. Tento útvar vypadá jako malé zelené klubíčko a je tvořen listy, které na zimu zastavily svůj růst. V celé kráse se opět rozvinou až na jaře.

Přestože rosnatka teď v zimě k vidění není, protože „spí“ v podobě zimního pupenu, je možné zkusit doma pěstovat láčkovky, saracénie, mucholapky a další exotické masožravé rostliny. Zakoupit se dají v květinářstvích a užitečné rady pro pěstování poskytuje spolek Darwiniana, více zde.

Exotické masožravky do volné přírody nepatří, nevysazujte je proto, prosím!

rosnatka okrouhlolistá

Nové webové stránky spolku Rosička

Rosička z. s. byla podpořena dotací z grantového programu financovaného z Fondu na podporu fungování neziskových organizací a místních iniciativ na území MAS Střední Vsetínsko, z. s.

Cílem je

  • vytvořit novou webovou grafiku a náplň stránek
  • zveřejnit aktuality z činnosti spolku
  • rosicka.eu

Staré tisy na Valašsku

Valašsko si dosud uchovalo jedinečnou krajinu s několika přírodními zvláštnostmi, ke kterým patří i vymírající strom tis (Taxus baccata). Už v roce 1931 píše v časopise Naše Valašsko moravský botanik Gustav Říčan: „tis vymírá, ač býval před několika stoletími dosti rozšířenou složkou bukového lesa, asi jako nyní javor. Hlavní příčinou vyhubení tisu byl jeho pomalý růst; strom potřeboval půl tisíciletí, aby vydal kmen půl metru silný. Pak byl tis hojně vyhledáván k hotovení nádob, lžic, nožů, luků a samostřílů, jelikož skýtá dřevo tvrdé, pevné, proti hnilobě a pukání odolné. Nyní jsou zachovány na Moravě jen jednotlivé tisové stromy, většinou velkého stáří, na něž se hledí jako na vzácnou přírodní památku. To platí ovšem jen o stromech samorostech, stromů tisových v minulém století úmyslně sázených v sadech i lesích jest dosti“.

Říčanovo konstatování je platné do dnešních dnů. Tis je velmi vzácný v celé České republice, dochoval se především na strmých, skalnatých a těžce přístupných stanovištích (Křivoklátsko, Moravský kras, kaňon Vltavy). A na Valašsku najdeme už opravdu jen několik starých tisových velikánů (Velké Karlovice – Jezerné a Podťaté, Nový Hrozenkov – Stanovnica, Zubří). To, že tis byl v minulosti na Valašsku mnohem více rozšířen, dokládají i místní názvy – Tisňavy (Velké Karlovice, Valašská Bystřice), Tisový (Velké Karlovice), Tisůvka (Brňov), Tisová (Liptál) a další. V ČR patří tis mezi ohrožené a zákonem chráněné druhy rostlin.

Tis ve Velkých Karlovicích na Bezkydě,  K. Puszkailer, asi 1930, fotoarchiv MRV.

V současnosti je využití tisu pouze okrasné, sadovnické. K znečistěnému ovzduší je tolerantní, často je proto vysazován ve městech. Velmi dobře snáší sestřih i silný ořez, dobře se tvaruje a požadovaný tvar si dlouho uchovává. V našich parcích je často vysazovaný také příbuzný tis prostřední Taxus ×media, který vznikl křížením tisu červeného s tisem japonským.

Na závěr varování, téměř celá rostlina našeho domácího tisu i křížence je jedovatá, pouze červený „míšek“ obalující semena jedovatý není.

„Kvetoucí“ houba

Ve valašských listnatých a smíšených lesích, ale i na loukách a pastvinách se zabydlela bizarní houba květnatec Archerův. Tato již na první pohled exotická houba pochází ze vzdálené Austrálie, Tasmánie a Nového Zélandu. Odtud se květnatec rozšířil do Severní Ameriky, Evropy, jižní Afriky a na ostrovy Svatá Helena a Mauritius. V nově obydlených územích roste květnatec Archerův hlavně v teplejších oblastech, i když se zdá, že postupem času se rozšiřuje i do chladnějších poloh. Do Evropy byl zavlečen během první světové války s dodávkami ovčí vlny a bavlny. První nález je znám z Francie, na dalších lokalitách v Evropě byla houba zjištěna až po první světové válce (1940 – Německo, 1942 – Norsko, Švýcarsko, 1945 – Velká Británie, 1948 – Rakousko). U nás byl poprvé nalezen v roce 1962 v Chobotě v jižních Čechách. Následně se šířil po Čechách i na Moravu. Ještě v polovině 80. let byl považován za houbu vzácnou, dnes je květnatec roztroušený po celém území Čech a Moravy, místy je hojný a lze najít pohromadě i desítky plodnic.

Květnatec Archerův je příbuzný s hadovkou smrdutou. Plodnice tvarem připomínají mořskou hvězdu a vyrůstají z vajíčka. Vajíčko má kožovitý obal smetanové barvy a je zcela nebo částečně zanořené do půdy. Na řezu je vidět silná slizovitá vrstva, pod kterou je teprve zárodek plodnice, ten má v tomto stádiu zelenou barvu. Po protržení obalu vyrůstá plodnice hvězdicovitého tvaru. Ramena jsou sytě růžovočervená, hrbolatá, později potřísněná tmavozeleným slizem s výtrusy, až 15 cm dlouhá. Dužnina je pórovitá a křehká. Výtrusný prach je šedozelený. Plodnice produkuje sliz, na který se díky silnému zápachu připomínajícímu květinovou vůni v kombinaci s hnijícím masem slétává koprofágní hmyz, zejména mouchy. Výtrusy jsou pak dále šířeny nalepené na povrchu hmyzích těl.

Zaměnit tuto houbu s nějakou jinou je prakticky nemožné, snad jen v mládí připomíná hadovku smrdutou nebo některé pýchavky. Květnatec je jedlý pouze ve stádiu vajíčka podobně jako hadovka smrdutá. Po osmažení připomíná rybí maso.

Květnatec Archerův jste nám několikrát zaslali nafocený s prosbou o určení. Můžete nám zasílat ale i jiné méně známé druhy hub a my fotky s určením a krátkým komentářem rádi uveřejníme na našich stránkách.